Asi každý z nás si přivezl z dovolené v zahraničí bez větších problémů nějaký suvenýr. Pokud jste však podnikatel, který u nás chce zahraniční zboží prodávat, zjistíte, že to rozhodně není tak jednouché. V obou zemích, tedy jak v té, ze které věci vyvážíme, tak i v té, kam jsou přiváženy, musí každá zásilka projít složitým celním řízením. Při něm se musí deklarovat přesný obsah i množství přepravovaného nákladu. Z něj je pak často nutné platit i celní poplatky.

To vše samozřejmě není zadarmo a znamená to jak časovou, tak i finanční ztrátu. Proto se mnoho podnikatelů ptá, zda jsou tyto složité procedury skutečně nezbytně nutné. Je totiž pravda, že například v rámci Evropské Unie, konkrétně pak Shengenského prostoru, jsou podmínky volnější. Mimo země EU je však situace podstatně odlišná.

Je však pravdou, jak už to tak bývá, že pro všechna tato nařízení existují poměrně dobré důvody. Jedním z nich je samozřejmě příjem do státní pokladny, avšak to není ani zdaleka to nejdůležitější. Ten hlavní důvod je podstatně závažnější.

Tím je pohlídání, aby nebyly přes hranice dováženy či vyváženy žádné nelegální předměty. A nemusí se jednat jen o drogy, jejichž přeprava je zakázána prakticky univerzálně. V mnoha zemích mají například různé chráněné druhy či produkty opatřené ochrannou známkou, které je zakázáno vyvážet. S tím se koneckonců může v menší míře setkat i běžný turista, avšak pro někoho, kdo obchoduje ve velkém, je to ještě důležitější.

Podobně je na tom dovoz zboží – některé věci je zkrátka do dané země zakázáno dovážet, a na celnici si tak musí vždy ověřit, zda nedovážíte něco zakázaného. O tom, že by vás v takovém případě čekaly problémy, asi není třeba hovořit.

V neposlední řadě si také stát potřebuje vést bilanci zahraničního obchodu, a to jak exportu, tak importu. Proto bychom měli mít pro celý tento byrokratický aparát pochopení. Jak je totiž vidět, rozhodně má svůj účel.