Je opravdu mnoho typů mobilních telefonů, které člověk může vlastnit. Jejich opravdu hodně. A taky si ale vzpomínám na ty doby, kdy mobilní telefon byl docela takový vzácný a opravdu ho neměl kde kdo. Já sama jsem si taky říkala, že bych si přála nějaký kvalitní mobilní telefon, aby se mi přátelé nesmáli. Sice už někdo měl taky mobilní telefon s foťákem, jenomže já jsem neměla vůbec žádný. Neměla jsem ani ten největší křáp, co byl, takže jsem mamce řekla, že bych si k narozeninám a zároveň i na Vánoce přála nějaké mobilní telefon. Jenomže asi už všichni víme, jak to dopadá, když si dítě něco přeje.

Sice jsem nebyla úplně dítě, bylo mi patnáct let, ale to už toužila po mobilním telefonu. Sice ani z celé party nebyl nikdo takový, že by měli všichni mobilní telefon. Tohle tedy vůbec ne. Jenomže já jsem nechtěla patřit k té menšině, kdo nemá vůbec mobilní telefon, takže jsem prosila rodiče, ať mi mobilní telefon pořídí. Bohužel jsem se ho nedočkala ani na narozeniny a ani na Vánoce. Mobilního telefonu jsem se dočkala, až v šestnácti letech, kdy jsem nastoupila do prvního ročníku střední školy. A to prý kvůli tomu, že až budu na intru, tak abych si mohla s rodiči často volat. To je to pěkné, že na mě rodiče takto myslí, ale byla jsem opravdu zklamaná z toho, že jsem nemohla mít mobilní telefon dříve, abych si mohla taky na základní škole posílat SMS zprávy s přáteli.

Mrzelo mě to. Jenomže co nadělám. Když prostě jednoduše nejsou peníze, tak si taky nemůže koupit opravdu drahý mobilní telefon. A i na střední škole jsem měla takový obyčejný mobilní telefon, který sice měl fotoaparát, jak jsem si přála, ale to bylo tak všechno. Stejně vzhledově byl škaredý a mě kolikrát přišlo, že je ten mobilní telefon byl taky z bazaru. A to ale už nic nemění na tom, že rodiče se obhajovali, že mobilní telefon mi koupili. To chápu, ale myslím si, že přeci každý chápe, že každé dítě chce patřit do nějaké party přátel.